V prvotní fázi má Alzheimer příznaky podobné běžnému zapomínání. Postupně se ale zhoršují.

Typické příznaky Alzheimera

Alzheimerova choroba má charakteristické symptomy, které se však v počáteční fázi dají snadno přehlédnout, respektive podcenit. Na začátku nemoci se pacientům stává, že si nedokážou vybavit události a rozhovory, které nedávno proběhly. Oni sami i jejich blízcí to však často považují za přirozené zapomínání, které je u seniorů běžné.

Mnozí z nás hodně zapomínají už v mladém věku, a proto nevěnují pozdějším potížím s pamětí nijak zvláštní pozornost. Jakmile se však příznaky zhoršují a nemoc začne ovlivňovat běžné fungování jedince, většina lidí zpozorní. Projevy Alzheimera jsou různé, a v pokročilém stádiu mohou dokonce zcela změnit osobnost člověka.

Potíže s pamětí

Jak bylo řečeno, prvním varovným signálem jsou u rozvíjejícího se Alzheimera problémy s pamětí. Zpočátku se jedná jen o občasné zapomínání, ale později se stav zhoršuje až do té míry, že pacient ztrácí schopnost normálně fungovat v práci i doma.

Běžně se tento problém projevuje například tím, že dotyčný opakuje stále dokola stejné dotazy a výroky. Kromě toho často zapomíná, na jaká místa uložil různé předměty, nebo je pokládá na místa, která nedávají smysl (například klíče do ledničky). Ve chvíli, kdy pacienti s Alzheimerem nějakou věc zapomenou, už si ji obvykle znovu nevybaví.

Problémy s vyjadřováním

S pamětí souvisí i další příznak Alzheimera, a to neschopnost slovně vyjádřit, co dotyčný potřebuje sdělit. Pacienti zapomínají některá slova a ve větě je pak nahrazují jinými. Často se proto stává, že to, co řeknou, vůbec nedává smysl. Tento problém se přitom netýká jen složitých nebo cizích slov, ale také těch úplně jednoduchých.

Dezorientace

Ne každému člověku byla do vínku dána dobrá orientace v prostoru. Někteří z nás umí zabloudit i na hlavním nádraží v Praze. Nicméně u pacientů trpících Alzheimerovou chorobou je situace poněkud vážnější. Tito lidé nedokáží často ani sdělit, kam chtějí jít, protože to neví, a jsou schopni ztratit se úplně kdekoliv, což pro ně může být velice nebezpečné.

Navíc zpravidla netrpí pouze místní dezorientací, ale také tou časovou. To znamená, že například nedokáží sdělit, jak jsou staří, a už vůbec ne, kolik je hodin. V některých případech, kdy je nemoc už v pokročilém stádiu, nejsou dokonce schopni rozpoznat ani zda je ráno, odpoledne, nebo večer.

Špatný úsudek

Nebezpečná pro samotné pacienty i pro jejich blízké může být také skutečnost, že postupem času u nich dochází ke zhoršení racionálního úsudku. Pokud třeba babička hlídá doma vnouče, může se jednoduše stát, že mu na základě špatného úsudku nechtěně ublíží.

To samé platí i pro nemocného. Například manipulace s některými předměty nebo pohyb venku může být pro pacienty velmi riskantní. Dotyční si přitom vůbec neuvědomují, že jim špatným počínáním hrozí nějaké nebezpečí.

Změny nálad a osobnosti

Varovným signálem mohou být také bezdůvodné změny nálad. Nemocný někdy zničehonic vybuchne vzteky nebo propadne v pláč. Stejně tak může být přehnaně ustrašený či úzkostný, aniž by k tomu měl nějaký důvod. Mimoto se stává, že začne podezírat blízké osoby z věcí, které nedávají smysl, například, že mu kradou oblečení nebo se ho snaží otrávit jídlem.

Ačkoliv s přibývajícím věkem dochází přirozeně k určitým změnám v povaze člověka, v případě lidí trpících tímto onemocněním se tak děje velice zásadně. Navíc takový pacient mnohdy zcela ztratí iniciativu a stane se z něj pasivní jedinec, který nechce vůbec nic dělat, dokonce ani činnosti, které ho dříve bavily.