Peroneální paréza často vzniká po úraze. Problémem je především obtížná chůze

Nervus peroneus communis je nerv zodpovědný za senzitivitu zevní strany bérce a hřbetu nohy. Dále za motoriku svalů zajišťujících přitažení nohy směrem k holeni. Jelikož se nachází anatomicky blízko hlavičce lýtkové kosti (fibuly), kde vede relativně povrchově, je poměrně náchylný k lézím. 

Na vině jsou zlomeniny i práce ve dřepu

Hlavním problémem je pak především zhoršená schopnost chůze, kdy je nemožné přitáhnout nohu směrem k holeni. Noha potom při zvednutí dolní končetiny z podložky visí směrem dolů a chůze je popisována jako čapí. Není možné se postavit na paty či jen zvednout špičku z podložky.

Nejčastější lokací léze nervu je právě oblast hlavičky lýtkové kosti. Při zlomenině této kosti, vykloubení kolenního kloubu, sádrové fixaci nebo nadměrné práci ve dřepu se povrchově procházející nerv snadno poraní. Méně častá příčina je třeba řezné poranění této oblasti či útlak nervu v lyžařské botě po několikahodinovém lyžování.

Méně často vzniká peroneální paréza v rámci kompartment syndromu. V tomto případě se týká svalů a jedná se o stav, kdy je v dané oblasti ohraničené svalovou fascií vyšší tlak než v cévách pumpujících krev do svalu. Pak může dojít k ischemii dané tkáně. Méně často také dochází k poškození nervu v rámci systémových polyneuropatií či vaskulitid.

K přerušení nervu většinou nedojde

Diagnóza je většinou jasná již klinicky, důležitá je také anamnéza, včetně mechanismu úrazu. Pro lokalizaci léze a ozřejmění tíže postižení se používají elektrofyziologické metody, příkladem je elektromyografie (EMG). Někdy se také doplňuje ultrazvuk měkkých tkání v okolí nervu.

Peroneální paréza se léčí většinou konzervativně, neboť nerv nebývá přerušen. Takový stav by vyžadoval revizi průběhu nervu neurochirurgem. Základem léčby je především poctivá rehabilitace včetně elektrostimulace. Vhodné jsou i ortézy do boty či rovnou pevná kotníková obuv. Při správně nastaveném postupu paréza zpravidla odeznívá v rámci týdnů či měsíců.