Separační úzkost charakterizuje strach z odloučení. Nejčastěji se projevuje pláčem či křikem

Charakteristika onemocnění

Separační úzkost je stav, který se nejčastěji týká dětí, avšak může postihnout i dospělé. Tento druh úzkosti se vyznačuje silným strachem z odloučení od blízkých osob, což může vést k různým emocionálním a fyzickým projevům. U dětí se separační úzkost projevuje například pláčem či vztekáním, zatímco u dospělých problémy s odloučením od partnera nebo rodiny. V případě dětí se nicméně jedná o přirozenou součást jejich vývoje, která poprvé nastává kolem osmého či devátého měsíce kojence. Většinou odezní po několika týdnech, i když u některých se může vyskytovat déle. Zároveň se může vracet a u každého mít trochu jiný průběh.

Separační úzkost obvykle prochází třemi hlavními fázemi, a to fází protestu, zoufalství a odpoutání se. V první fázi dítě aktivně projevuje nesouhlas s odloučením, může plakat, křičet či odmítat pustit rodiče. Některé mohou tuto fázi zakoušet jen vnitřně. Tento protest je přirozenou reakcí na pocit ztráty bezpečí. Po čase se protest zmírňuje a nahrazuje ho pocit hlubokého smutku a beznaděje. Zde nastává fáze zoufalství, kdy se dítě přestává domnívat, že blízká osoba přijde, a proto ustává pláč či křik. Jedinec se může stáhnout do sebe, být tichý nebo apatický. V poslední fázi se pak zdá, že se dotyčný se situací vyrovnal, může se chovat klidněji a méně se na blízkou osobu vázat, naopak budovat vztahy s dalšími.

Rozdíl mezi separační úzkostí a separační úzkostnou poruchou

Jak už bylo uvedeno výše, separační úzkost je přirozenou reakcí, kterou obvykle zažívají děti při odloučení od rodičů. Zpravidla se zmírňuje postupně s věkem a tím, jak dítě získává pocit jistoty a samostatnosti. Separační úzkostná porucha (SAD) se však již řadí mezi úzkostné poruchy a představuje intenzivnější a dlouhodobější problém, kdy je úzkost extrémní, trvá déle, než se předpokládá, a výrazně narušuje každodenní život členů rodiny. SAD může vést k opakovaným fyzickým a psychickým projevům, jako jsou panické záchvaty, bolesti hlavy a břicha, zvracení či psychosomatické potíže, které negativně ovlivňují školní výkon, sociální interakce i celkové fungování jedince.

Spouštěčem může být náročná životní událost

Separační úzkost se objevuje společně s formováním osobnosti dítěte, kdy dítě vytváří se svými blízkými pevné vztahy dodávající mu pocit bezpečí. Může vzniknout z různých příčin, které se často kombinují a vzájemně ovlivňují. Jedním z klíčových faktorů je temperament dítěte nebo dospělého, někteří jedinci jsou zkrátka citlivější a náchylnější k úzkosti. Kromě toho mohou hrát roli různé životní události, jako je rozvod, úmrtí blízkého člověka či stěhování. Děti mohou být na tyto změny obzvlášť citlivé, pokud nemají v rodině dostatečnou oporu.

Separační úzkost provází silné emoce

Projevy separační úzkosti mohou být velmi rozmanité. U dětí se dostavují silné emoce, jako je pláč, křik, agresivní chování, nebo se dokonce objevují i fyzické projevy, jako například bolest břicha či nevolnost. Kromě strachu z odloučení od rodiče se může u dotyčného rozvinout strach z cizích lidí nebo ze tmy. V noci může separační úzkost stát za nočními můrami, nespavostí nebo pomočováním se dětí. 

Tento typ úzkosti obvykle začíná kolem 1. roku života dítěte, přičemž délku trvání nelze přesně určit, je zcela individuální. U někoho může přetrvávat do začátku školní docházky, u jiných vymizí po pár týdnech. Nicméně pokud jsou projevy příliš intenzivní či mají nepříznivý vliv na zbytek rodiny, je třeba situaci řešit a vyhledat odborníka. 

Jak se separační úzkost projevuje

Autor: Redakce edoktori.cz

Separační úzkost u kojence mívá podobu hysterického pláče, který nastává zpravidla tehdy, když se jemu blízká osoba vzdálí nebo ho pochová někdo cizí. Separační úzkost u starších dětí se pak vyznačuje jak strachem z neznámých lidí, tak i neznámého prostředí. K pláči se přidává křik či záchvat hysterie. Výhodou vyššího věku dítěte je, že již mnoho věcí chápe, a proto s ním rodič může celou věc prodiskutovat.

U dospělých se separační úzkost může projevovat například obavou z toho, že se něco stane jejich blízkým, když jim nejsou nablízku. Zároveň v nich může vyvolat paniku nebo úzkostné myšlenky uvědomění si, že jsou daleko od domova nebo partnera.

Jak zvládnout separační úzkost?

Existuje několik přístupů k zvládání separační úzkosti. Psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální terapie (KBT), se ukazuje jako účinná metoda, která pomáhá jednotlivcům vyrovnat se s jejich obavami a strachy. KBT jim umožňuje identifikovat a měnit negativní myšlenkové vzorce, které přispívají k úzkosti. Kromě toho je zásadní budovat pocit bezpečí a stability, a to jak u dětí, tak u dospělých.

Rodiče by měli podporovat samostatnost dětí. Konkrétně třeba tím, že je pomalu učí, jak trávit čas bez nich, a za tyto momenty je chválí. Ideální je začít kratšími odloučeními a délku pozvolna navyšovat. K odchodu by pak mělo dojít bez zdlouhavého vysvětlování, velkých emocí a v době, kdy má dítě dobrou náladu. Před odchodem přitom dítěti pomáhá, když ho rodič ubezpečí, že se vrátí. Naopak by se nemělo odcházet bez rozloučení, když je dítě zabrané do hry, ani se poté bezdůvodně vracet. Celkově vzato je důležité na ně netlačit, ale poskytnout jim dostatek času a pochopení, aby se s celou situací mohly vyrovnat.

Mimoto je zásadní, aby rodič splnil to, co dítěti před odchodem slíbil. V případě, že ho ponechává v cizím prostředí, je dobré s ním zde alespoň chvilku zůstat. Ulehčit mu adaptování se může oblíbená hračka. Co se týče osoby, se kterou má dítě po dobu vaší nepřítomnosti být, mělo by mít možnost se s ní předem seznámit, aby si na ni mohl zvyknout. Zároveň by k hlídání mělo docházet v prostředí jemu důvěrně známém.